Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S klaustrofobií do solného dolu nelezte! Wieliczka

21. 09. 2016 9:10:00
Počítám hasící přístroje po cestě a vymýšlím katastrofické scénáře, kdy začne hořet elektrické vedení, kdy zhasne světlo a jestli bude lepší se udusit nebo uhořet. To není výtah, to je klec

Solný důl Weliczka, Unesco

Když mi má dcera před několika lety s velkým zanícením vyprávěla o návštěvě solného dolu Wieliczka v Polsku, byl to pro mě, po shlédnutí fotografií, zážitek! Bohužel jsem zapomněla, že konec krásného příběhu bylo s varováním. „Mamko, tohle ale není výlet pro Tebe!“ Je srpen 2016, míříme k polským Tatrám. Déšť nás pronásleduje a tak hledáme alternativu. Cesta nás zavede až k polskému Krakovu, kde se důl Wieliczka nachází.

Přijíždíme na záchytné parkoviště. Kdo to zná ví, že jsou tu i místa, kde se dá parkovat zadarmo. Ale to není náš případ. Přicházíme do prostor před vstupem k pokladnám. Je tu obrovské množství lidí, divím se, že mě klaustrfobika, už toto nevaruje!

Ve špatné řadě

Jsou tu dva proudy, ten pro cizince, kteří chtějí průvodce v jiném než polském jazyce, se zdá mnohem kratší. My „pitomci“ si myslíme, že ušetříme čas ve frontě. Opak je pravdou. Intervaly pro cizince jsou delší a tak nakonec vstupujeme k pokladnám ve stejný čas jako ti vedle. Jenom cena se liší, ta naše je nejméně o 30 % vyšší.

My jsme ve frontě v jazyce anglickém. Umíme anglicky tak mizerně, že myslím polština by byla mnohem přijatelnější. Začínám být velmi nervózní. Honza mě uklidňuje, to bude úplně v pohodě. Já blázen, opravdu nechápu, co mě to napadlo.

Klaustrofobie

Výtahy, jeskyně, lanovky, úzké chodby, davy lidí a další jsou pro mě noční můrou! Naše skupina je asi 16 lidí, vstupujeme na dřevěné úzké schodiště, přede mnou i za mnou se tísní lidé a sestupujeme dolů. Když jsme asi v 15. patře, podívám se přes zábradlí dolů, je tam nejméně dalších 30 možná 50 pater. Polije mě horko, zastavit se nedá, jenom říkám Honzovi, že to nezvládnu a že omdlím. Jdu jako ovce za lidmi přede mnou. Jsme dole a já si myslím, že mám vyhráno. Uběhlo nějakých deset minut a to nás čekají ještě 2 hodiny!


130 metrů pod zemí

Vcházíme do první chodby, slyším a rozumím jenom, zavřete vrata z obou stran. Jsme zavření v chodbě, je to kvůli proudění vzduchu a každá skupina musí vždy z obou stran uzavřít prostor, v kterém průvodce mluví o zajímavostech v dole. Neposlouchám, jenom úzkostlivě pozoruji, jestli se vrata úplně neuzavřela a jestli se dostaneme dále. Kolem je jenom sůl a žádný otvor! Posouváme se stále dále, otvíráme, zavíráme! Jsme v hloubce 130 metrů pod zemí. Je mi bídně, koukám na hodinky, uběhlo teprve 20 minut. To nepřežiji!

Stále čekám na krásnou velkou kapli, kterou znám z fotografií, tam mi snad bude lépe. Zatím ale procházíme tunely a chodbami, po úzkých schodech a lávkách dále. Míjíme se s jinými skupinami a tak chvílemi vznikají situace, že nemůžeme postupovat, protože ještě neprošla skupina před námi. To je mi opět velmi horko, stačí, že se tlačíme na schodech.

Hasící přístroje

Další mojí zábavou v chodbách se stávají všechny elektrické rozvody a kabely. Počítám hasící přístroje po cestě a vymýšlím katastrofické scénáře, kdy začne hořet elektrické vedení, kdy zhasne světlo a jestli bude lepší se udusit nebo uhořet. Strašné, chybí ještě hodina a půl! Někdy, na pár vteřin, mě zaujme nějaký objekt, socha nebo jezírko v soli. To jsou ty krásné a světlé okamžiky. To, co je v dole vytvořeno, je zázrak! Jsme v prostoru, kde zhasnou a simulují výbuch. Skvělé, asi už jsem mrtvá. Přesně zábava pro mě!

Kaple i restaurace

Konečně jsme v nádherné solné kapli se svítícími lustry. Je to nádhera! Lidí je tu více než by si člověk přál! Lidi se kochají tou slanou krásou, já stále sledují, kde stojí naše průvodkyně. Přeci jenom to tu trochu zná, co kdyby něco! Ještě 40 minut.

Opět ty kabely na stěnách, hasící přístroje. Mám pocit, že jsem už na pokraji sil, ale pořád jdu. Vypadá, že snad se blíží konec. Ještě restaurace a hudební sály. Neskutečné!Honza mě zve na kávu a něco dobrého. Pro mě je dobré jenom denní světlo a svoboda, sorry Honzo, ale asi bych blinkala!

Počítám minuty a věřím, že za deset minut budu nahoře. Opak je pravdou. Z restaurace nás pouštějí po několika málo lidech, je tu obrovská fronta a mizerný vzduch. Já už mám zase svůj scénář, asi se něco děje, že nás odsud nechtějí pustit.


Hornický výtah

Přichází poslední fáze, jdeme k výtahům, opět spousty lidí, výtahy nejsou vidět. Je tu několik pracovníků a vyvolávají podle nějakých pravidel skupinky po 8. lidech.Vedle nás stojí dvě muslimské ženy a muž. Proboha, ať nemám tu děsivou představu, že ta žena v černém má pod šaty nějakou nepěknou věc! Ráda bych šla na povrch pěšky, zdá se ale, že tady to nikoho nezajímá. Třeští mi hlava a srdce buší na plné obrátky! Můj děs v očích zřejmě přesvědčuje šéfku nahaněčů do výtahových klecí, muslimové zůstávají a skupina 8. lidí vstupujeme do výtahu.

Na stojáka

Né, to není výtah, je to kovová klec pro horníky. Sardinky na stojáka! Honza mě drží za ruce a ví, že tohle je pro mě ta správná konečná třešinka na dortu. Já už nedýchám a ani nemluvím.Výtah se pohne, ale vzápětí zastaví. To se prý musí, protože pod námi jenom nastupuje další skupina.Všude je tma, pod námi hluk. Jsem už mrtvá!

Nevím, jak jsem z výtahu vystoupila, jsem opilá štěstím. Prší, ale kapky jsou ta nejkrásnější živá voda, co znám.

Důl Weliczka

Jediný důl na světě, který bez přerušení fungovalod středověku až do současnosti. Důl o devíti patrech, který sahá od 64 m až do 327 m hloubkya asi 300 km chodeb. Je zde na 3 000 komor, jejichž objem je skoro 8 miliónů m3 (přesněji 7, 5 mil.) Se svým důlním systémem je Wieliczka názorným příkladem všech jednotlivých a postupných etap rozvoje hornické techniky. Začátky dolování spadají do 13 .století a těžilo se tady až do roku 1996.

Autor: Jana Schlitzová | středa 21.9.2016 9:10 | karma článku: 15.50 | přečteno: 463x

Další články blogera

Jana Schlitzová

Rujána

Rujána dnes a před 30 lety. Kempovat na volno bylo zakázané! Stan jsme nepoužili, spali jsme vždy pod širákem. Vždy jsem usínala se strachem, aby nás Němci nechytili. Co kdybychom náhodou přeplavali a utekli do Švédska?

22.7.2017 v 20:52 | Karma článku: 19.54 | Přečteno: 976 | Diskuse

Jana Schlitzová

Přehrada Nechranice - nejenom Windsurfing

Nechranice - nejdelší hráz ve Střední Evropě. Kempy nám trochu připomínaly dobu dávno minulou, poslepované chatky, přestavované a dotvořené karavany.

20.7.2017 v 9:32 | Karma článku: 14.16 | Přečteno: 421 | Diskuse

Jana Schlitzová

Bílé kameny

Bílé kameny - tento zajímavý skalní útvar až 20 m vysokých skupin skal vypadá jako hřbety stáda slonů v houfu v dynamických křivkách z obrazů Eugena Delacroix.

23.5.2017 v 14:44 | Karma článku: 11.00 | Přečteno: 323 | Diskuse

Jana Schlitzová

Jin a jang

Včera byl první máj. Nepotkala jsem však žádnou rozkvetlou třešeň ani Tebe. Ráno jsem políbila milovaný prsten jin-jang, který jsi mi dal kdysi z opravdové lásky a který mi praskl dva měsíce před tím než se TO stalo.

2.5.2017 v 13:24 | Karma článku: 14.01 | Přečteno: 506 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Martina Mičková

Podzemní chodby, vojenská pevnost a svět miniatur

Možnost, jak za jediný den uvidět významné budovy celého světa, zažít prohlídku vojenské pevnosti a projít se podzemními chodbami, je navštívit polské Klodzsko.

24.7.2017 v 0:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 |

Eva Štěpánková

Irsko už dávno není jen Guinness

Další cesta přerušila mé vzpomínky na Lisabon, ale na dlouho jsem se jich nezbavila, protože i v Dublinu se nečekaně našel důvod si ho připomenout. No, není to osud?

23.7.2017 v 22:45 | Karma článku: 3.18 | Přečteno: 88 | Diskuse

Martina Mičková

Málem nám ušel výhled na Lomnický štít

Starý Smokovec vešel do povědomí turistů jako nejznámější a nejstarší tatranská osada. Většina z vás, stejně jako já, zavítá do místního informačního centra a lanovkou pokračuje na Hrebienok.

22.7.2017 v 23:08 | Karma článku: 9.79 | Přečteno: 365 |

Jana Schlitzová

Rujána

Rujána dnes a před 30 lety. Kempovat na volno bylo zakázané! Stan jsme nepoužili, spali jsme vždy pod širákem. Vždy jsem usínala se strachem, aby nás Němci nechytili. Co kdybychom náhodou přeplavali a utekli do Švédska?

22.7.2017 v 20:52 | Karma článku: 19.54 | Přečteno: 976 | Diskuse

Jaroslav Babel

Zpráva o Velké cestě (13.)

U čtení následujících řádků vítám známé i náhodné zabloudivší. Koneckonců, cesta je někdy i o bloudění. Přináší však občas i příhody zábavné, někdy očekávané, někdy naopak. Sbírkou toho všeho může být následující povídání.

22.7.2017 v 20:34 | Karma článku: 5.73 | Přečteno: 126 | Diskuse
Počet článků 57 Celková karma 14.90 Průměrná čtenost 580

Hlavní redaktor a fotograf cestovního portálu www.kamsevydat.cz.   Píšeme a fotografujeme celá rodina. Milujeme nezávislé cestování, přírodu, architekturu a umění. Poznáváme Českou republiku a svět. Navštívili jsme země: Barma, Borneo, Japonsko, Vietnam, Kambodža, Thajsko, Srí Lanka, Laos, Havaj, Madeira, Tunis a mnoho dalších. Co se týká cestování, mám na starosti fb stránky: kam se vydat, cestování s dětmi, Česká republika 

Další fb stránky:  Ateliér Schlitz Návrhy a realizace zahrad Praha, fotogalerie zahrad.

práce v Atelier Schlitz - www.astonet.cz - do 2016

 

 

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.