Růže, které jsme položily na Tvé poslední cestě, jsou pořád vztyčené a tak divně krásné, jako vše, co bylo vždy kolem Tebe a v Tobě. Milujeme Tě lásko a nikdy nezapomeneme. Buď volný a Tvá duše ať konečně dostojí pokoje a míru.
Mému milovanému muži - krásná duše
Uběhlo dlouhých 24 dní, co tu s námi nejsi. Chybíš mi v každém okamžiku, v každém kousku bytí. Ranní a večerní sprcha nedokáže smýt žal a úzkost z mého nitra ani z mé kůže. Stalo se za těch pár dní toho tolik, že má otupělá mysl si ani nedokáže vše vybavit.
Je příliš rozechvělá vzpomínka na to brzké středeční ráno, kdy jsem Tě našla v návalu práce, ležet na zemi. Chvíli jsem doufala, že Tě vrátím zpět na zem, před šesti lety se nám to povedlo. Když se za oknem a nad mostem zabarvila obloha do těch nejkrásnějších barev od fialové po sytě oranžovou a vyšlo to nejsmutnější slunce jaké jsem tady viděla /a že jich byly stovky/, bylo jasné, že už Tvé unavené srdíčko, spojené s nejtěžším stresem posledních dvou dní, dokonalo. Měly jsme společně s Terkou a Sárkou hlavy na Tvé hrudi. Teplo a láska odcházely a my čekaly na zázrak.
Myšlenky
Tok myšlenek začal tvořit obrazy toho rána i těch dní před tím. Odpoledne v úterý, mě nějaká síla pořád držela u Tebe. Chtěla jsem odjet do Prahy už v poledne. Několikrát jsme se vrátila, nakonec s Tebou šla i na procházku k řece, když sis to tak moc přál. Prošli jsme celé Tvé „Místo u řeky“. Zeptal jsi se, zda se to lidem líbí. Řekla jsem, je to tu nádherné a ty jsi řekl, to jsem rád, tak už můžeme jít domů. Chtěla jsem Tě vzít sebou do Prahy, řekl jsi, ne budu doma. Vrátila jsem se brzy, pracoval jsi v kanceláři /jako pořád/ a vyčerpaný odpovídal na 10.12.13. e-mail lidem, kteří Ti nejsou hodni. Vím, slušnost a čest byly Tvým životem. Ale s grázlem se nedomluvíš. Prosila jsme Tě, ať to necháš být i kdybychom přišli o peníze. Srdce Ti bušilo nespravedlností a chtěl jsi /jako vždy/ abych si dopisy přečetla a řekla svůj názor.Upravila jsem text a řekla skonči to s nimi.
Moje obrazovka u počítače byla již 4 dny úplně černá. Zařídil jsi ten večer, aby přišel Jakub po práci a on počítač nějakým zázrakem opravil. Bylo půl jedenácté večer, kdy jsi odeslal e-mail. Šli jsme nahoru, nalila jsme Ti sklenku piva /které jsi měl tak moc rád/ a šli jsme spát, ani jsi nechtěl koukat na televizi. Moje otázka byla, vzal jsi si prášky? Ne, Janičko nevzal, já si je šetřím, mám jich málo. Málem mě trefila pepka, chtěla jsem ti prášky donést, ale znavená jsme Tě pohladila po vousech a usnula. Noc byla strašná, nemohla jsem spát, bylo 4.15, když jsi se mě zeptal kolik je. Strašně mě bolela hlava a já si vzala prášek. Ty jsi vstal a řekl, nemohu spát. Za pár minut jsi se vrátil a rozsvítil a já na tebe houkla, to mě musíš budit, když mě bolí hlava. Jenom jsi odpověděl, já se musím přeci obléknout….a to byla poslední konverzace, kterou jsem s Tebou kamaráde můj, měla.
Bože, věděla jsem, že jdeš zase psát tomu gaunerovi, ale bolest byla silná a já nedokázala vstát. Bylo za 5 minut 6, když jsem sešla s prádlem dolů a nikde Tě neviděla. To bylo divné a pak mi to došlo. Vběhla jsme do kanceláře a ty jsi nebyl vidět, pak už ano, sesunutý pod schody za velkým zasedacím stolem. Z hrdla se mi dralo pomóóoc,Terezko!!!. Chudák, telefon nefungoval, zkusily jsme další. Záchranáři nás poučili jak udělat masáž srdce. Pak přišla Nataša a pomáhala s masáží. Přijeli záchranáři, nejdříve dva, nic neříkali a my jenom tupě zíraly a plakaly. Za další minuty přijela lékařka, bavili se, a my pořád doufali. Pak začali píchat jednu injekci adrenalinu za druhou. Bylo jich osm.
Odpojte přístroj
Odpojte, přístroj. Podívala jsme se lékařce do očí a řekla, jak to myslíte odpojte? Řekla, Váš muž je bohužel mrtvý. Nevěřila jsem a stále pořád nevěřím. Klekla jsme si na kolena a položila hlavu na Tvou hruď, hladila Tě po hustých vlasech a vousech. Nechali Tě ležet v kanceláři na dlažbě a řekli nám, že si pro Tebe přijedou a odvezou na pitvu, protože jsi moc mladý.
Kurva, to já vím, že jsi mladý!! Pod hlavou polštářek, po krk přikrytý prostěradlem. Vypadáš jak jogín nebo Ježíš, já nevím.
Přicházejí zaměstnanci, chvíli zděšení, nevím, co jim povídám a je mi to fuk. Rozčiluje mě, že se prostě neseberou a nevypadnou. Ťukají do počítače, šeptají a po nějaké době se zvednou a jdou. Je mi zle.
Uběhnou nějaké 2 hodiny.Ty se usmíváš, my sedíme s holčičkami nad Tebou a pláčeme a nevěříme. Chybí tu Andrejka, ta je právě na cestě do Mnichova. Přijedou lapiduši, jsou slušní, divní a neosobní. Tu ruku upřímné soustrastí cítím ještě teď. No, někdo to dělat asi musí. Naposledy našeho milovaného políbíme. Pak ho strčí do pytle a je konec, úplný konec.
Svět se otočil
360 stupňů, to je kolečko o které se v tu chvíli otočil náš svět a to je teprve začátek.Žijeme teď život, který jsme si nevybraly a který se nám nelíbí. Zestárly jsme o deset let. Nevím, jak rychle nebo pomalu uplynou další dny plné lásky a porozumění, ale i dny hrůzy a hyenismu.
Dnes jsou Vánoce, první bez Tebe. Půjdeme dnes k řece, posedíme na Tvém krásném nábřeží. Zapálíme svíce a pustíme věneček po řece.
Růže, které jsme položily na Tvé poslední cestě, jsou pořád vztyčené a tak divně krásné, jako vše, co bylo vždy kolem Tebe a v Tobě.
Jedno světýlko se přeci rozsvítilo, když nám Nataša oznámila, že čeká miminko
Milujeme Tě lásko, nejlepší příteli, táto a šedá eminence zahradní architektury, nikdy nezapomeneme. Buď volný a Tvá duše ať konečně dostojí pokoje a míru.
Tvoje Janička, Andrejka, Terezka a Sárka
