Otevírám obrovské těžké dveře, chodba je ponurá a tmavá, na schodech plápolají svíčky, je jich desítky možná stovky, uprostřed se vine Československá vlajka! Pan ředitel Vodička stojí pod schody a šeptá mi, Janičko je to v pr....
17. listopad 1989
No jo, letí to, 17. listopad 1989 - Čechy, Morava i Slezsko hlásí převážně polojasno až jasno, v Praze – 1 °C a na Pradědu – 13 °C, takový normální den!
Vinárna 15
Vinárna 15, u vchodu do Františkánské zahrady. Sedí tady umělci, baleťáci, hrabě František Kinský, skladatel Pavel Vrba, chlapi v montérkách, já s Ivanou a já nevím, kdo všechno. Je to tu prťavé, dá se stát i sedět. Šéfová Irenka má respekt. Někdy posedíme hodinku, někdy při dlouhých debatách i mnohem déle. V pátek sedmnáctého odcházím velmi brzy. O nějaké demonstraci nemám tušení. Večer přichází soused a říká, že se něco děje a že se na Národní střílelo!
Páni, tak ono se něco děje!
Je víkend a my hltáme jakoukoliv informaci, kterých popravdě je ale poskrovnu. V pondělí ráno je všude zvláštní dusno ve vzduchu, lidé jsou jiní v autobuse i v metru.
Školy stávkují
Pracuji na SUPŠ v Praze. Otevírám obrovské těžké dveře, chodba je ponurá a tmavá, na schodech však plápolají svíčky, je jich desítky možná stovky, uprostřed se vine Československá vlajka! Pan ředitel Vodička stojí pod schody a šeptá mi, Janičko je to v pr…. , stávkujeme!
Koulejí se mi z očí slzy, nevím proč, ale asi je to štěstí a k tomu obrovský strach. Páni lidi, je mi 26 let, jsem tak mladá, doma mám krásnou dcerku a Honzu a já jim to nemohu říci! Telefony jsou přeci jenom pro pro vyvolené!.
5 dní a nocí, pět divokých dní. Obrovská euforie, strach a odhodlání. Spíme ve škole, tak jak to jde. Nejsme žádní hrdinové, ale jsme tu!
Lidé pomozte nám!
SUPŠ je první mezi školami, které do stávky vstoupily. Množíme letáky, zařizujeme schůzky, chodíme na demonstrace, do Činoheráku i do Mánesa. V kanceláři se střídají hudebníci, herci i budoucí politici. Paní Marta Kubišová ve vestibulu školy zpívá! Koncerty a agitace do celé republiky, na venkov. Lidé pomozte nám!
Cinkání klíčema
S láskou vzpomínám na svého tatínka, který říkal, moc vám i sobě tu svobodu přeji, ale ono vše nebude tak růžové jak to vypadá. Měl pravdu, ale jsem šťastná, že moje holky nemusí čekat 15 let na telefon, že moje holky mohou říkat, co si myslí. Můžeme cestovat a žít ve svobodné zemi /zatím/. Nemusíme chodit do průvodu ani na shromáždění, ale musíme myslet na to, že svoboda není samozřejmost !
