Hadi, ostrov Ko Surin Thajsko

Hadi

Nasedáme na speed boat a hurá na Ko–Surin. Vyrážíme. Jsou obrovské vlny, čumákem lodi rozrážíme vodu. Sedíme na přídi, holky jsou v transu ze skákající lodi.

ostrov Ko Surin

Ostrov Ko Surin

Ostrov Ko Surin – leží 55 km od thajského pobřeží a 5 km od thajsko-myamarské hranice. Národní park Ko Surin, to jsou malebné pláže s bílým pískem, průzračné moře, korály, břehy lemované mangrovy a džunglí. Jako v každé státní rezervaci na území Thajska i tady to není úplně jednoduché. Peníze měníme za malé papírky různých hodnot /dost to připomíná Bony v Československu/. Ubytování je zde jednoduché. Pláž, kde jsou postavené stany a nad nimi několik bungalovů. Nad pláží, kde jsou stany, vedou strmé schody, pro případ vyhlášení poplachu tsunami. Tato pláž byla celá zničená při katastrofální vlně tsunami. Celé  nové  stanové městečko bylo znovu postaveno z darů a pomoci různých zemí.

Hadi

Je krásný den a my vyrážíme na další pláž na ostrově. Dá se tam při odlivu dojít po moři. Brouzdáme se mezi kameny, čvachtáme se v teploučké vodě  a užíváme si krásných výhledů na moře i pobřeží. V této části ostrova je další možnost ubytování ve stanech nebo skromných bungalovech. Je zde i restaurace, ale podobně jako v naší části, mají ještě zavřeno. Těšili jsme se na nějakou dobrou rybku a tak prozkoumáme okolí a počkáme až otevřou. Kolem je dost mladých lidí, sportovců i dětí. Je velký odliv a tak koupání se nekoná. Pozorujeme vodní živočichy, kteří se zrcadlí v malých loužích na mokrém písku.

Jsme už po jídle a venku se rychle setmělo. Je příliv a proto musíme pro návrat volit cestu džunglí. Víme, že přes den zde chodí turisté a doufáme, že je zde značená stezka. Máme s sebou baterky a na sobě jenom žabky a šortky.

Honza jde první, za ním Terka, Sárka a já. Vcházíme do džungle, všude je spousta suchého listí a vše kolem šustí a praská. Džungle je najednou temná a strašidelná. Terka mě upozorňuje, že všude na zemi září malá očička. Prý malí a velcí pavouci. Jsou úplně všude. Nemám naštěstí brýle a tak je nevidím. Stačí ta představa! Čím hlouběji vstupujeme do džungle, tím je vše temnější a i zvuky, které džungle vydává, jsou hrůzostrašnější. Jsme překvapeni, že tato cesta není skoro vůbec turistická! Několik nebezpečných míst je propojeno dřevěnými můstky, ale jinak je terén dost těžko schůdný. Překračujeme velké balvany a spadané větve. Někde pod námi slyšíme moře. Cesta se začíná rozdvojovat a značení je mizerné. Volíme špatný směr. Jsme v malé osadě, zdejší cikáni na nás nevěřícně zírají. Nevím, kdo má větší strach, jestli my nebo oni! Ochotně nás vedou zpět na rozcestí a ukazují správnou cestu.

Sárce zhasla baterka a ta kvůli strachu odmítá jít bez světla dál. Bere si baterku od táty. Honza jde první po tmě, za ním mu Sárka trochu svítí na cestu. Cesta je čím dál těžší a tak se pomalu suneme vpřed. Pak Sára zařve a my všichni ztuhneme. Honza, Sárka na dosah mé ruky se klepe jako osika. Před námi se tyčí had. Oba na něho mohli šlápnout! Strachy nedýcháme. Pevně Sáru stisknu a potichu se ji snažím uklidnit. Had naštěstí za chvíli odleze do džungle. Sárka odmítá jít dál. Pokračujeme a za pár minut se vše opakuje, Sárka opět  zakřičí, vidí hada a my začínáme být bezradní. Do tábora to jistě není už daleko, Sárka strachy pláče a my máme vyschlo v hrdlech.Měníme pořadí.Terka má dobré oči i baterku a tak s největší opatrností jde první. Netrvá dlouho a jsme zpět v táboře. Uleháme se Sárkou do stanu, drží mě za ruku a pak vysílená usíná. Terka uléhá v hamace zavěšené na stromě.

Šnorchlování se žraloky

Dnes plujeme na vzdálenější místo od ostrova. Loď zastavuje. Dostáváme pokyny a Abdul nám ukazuje v dáli  Mynmar. Trochu škodolibě nás varuje, abychom tam neplavali, že nás vojáci odstřelí. K mé radosti  si vzal Abdul  na starost Terku se Sárkou. Užívám si moře pode mnou. Italský turista na mě huláká, že vidí žraloka! Připlouvají Sárka s Terezkou a také nadšeně vyprávějí o setkání se žralokem a se želvami. Nadšený je i Honza, že viděl  nejenom žraloka, ale i Sáru pod vodou s krásnou želvou. Abdul jí dovolil tady v chráněných vodách, že se mohla chytit želvy a plavat s ní.

Mám snad v noze červa ?

Nové a nové puchýřky přibývají na mém pravém lýtku. Trvá to už 14 dní, začalo to v laoské džungli na Gibbon experience a ani na thajském Krabi si doktoři s bolavými puchýřky nevěděli rady. Boláky dělajíí pravidelnou klikatou cestičku a já se obávám, že mám pod kůží živého červa. Rozhřešení a pro mě úlevu přinesl do mé hlavy až  kamarád Ivan, který s Alenou za námi na Ko Surin dorazili o pár dní později. I on měl stejné puchýře a velký strach o rok dříve. Né červi, ale ekzém! Brněnský doktor nasadil Ivanovi na druh plísňového ekzému obyčejný Lamisil. Ivan měl pravdu a zakoupený Lamisil v Bangkoku o pár dní déle, nevyléčil nohu do týdne, ale za 14 dní, kdy už jsme byli zpět v ČR. Díky Ivane!

Mokenové na Ko Surinu

Mokeni – mořští cikáni, starobylé kočovné rody, které žily mezi souostrovím Barmy a ostrovy severního pobřeží Thajska po tisíce let. Mají velké znalosti a respekt k přírodě s kterou žijí v harmonii a úctě. Pro výrobu svých tradičních kabang - hausbótů používají přírodní materiály. Lodě jim slouží jako pracovna, ložnice, kuchyň. Je čím dál těžší, aby Mokenové mohli žít svým tradičním způsobem.Tlak civilizace je pro ně obrovský. Nejsou schopni si hledat zaměstnání a změnit své životy od základů, tak jak na ně naléhají některé programy různých vlád. Nemají žádné občanství, nemají svůj psaný jazyk. Veškeré tradice a jejich řemeslný um je předáván z generace na generaci v ústní podobě. Každý rok v dubnu pořádají Mokenové uctívání předků a vyzývání duchů, aby se o ně postarali a ochránili je..

Mokeni jsou velcí znalci nejenom přírody, ale i moře. K obstarání obživy jim stačí sítě a hroty šípů. Své přebytky a krásné rukodělné výrobky směňují za další zboží. Jsou jedni z mála, kteří věděli, že přijde tsunami. Dokázali ochránit sebe, byli však zničeny jejich skromné příbytky a lodě. Je např. vědecky prokázáno, že vidění dětí Moketů je dvakrát ostřejší než zrak evropských dětí.
Na Ko Surinu je osada, kde Mokenové žijí, když nemohou být na moři. Při tsunami byla vesnice srovnána se zemí. Je příjemné zjištění, že právě těmto Mokenům pomohli k návratu zpět na Ko Surin a s obnovou jejich vesnice čeští horolezci.

Ve vesnici Mokenů na Ko-Surinu je vystavěna pro děti i nová škola. Jezdí sem mnoho turistů, a je jenom otázkou času, kdy vesnice a jejich původní osídlenci dopadnou stejně jako většina  horských kmenů v Severním Thajsku, Laosu i Barmě.

Peníze a cukrovinky, které na doporučení vozí turosté do vesnice, jsou špatnou devizou do budoucna. Mokenové potřebují žít v souladu s přírodou, těšit se z života plného slunce a vzájemného porozumění, to vše spojené s jejich tradicemi.