Pirin 1986
Bulharské putování
Jsme velmi mladí a Honza dostává první honorář za vytesanou sochu. Máme se rozhodnout, koupit novou sedací soupravu nebo odjet na cestu. Rozhodnutí, pro ostatní nepochopitelné, je rychlé. Budeme cestovat ! Výběr je velmi omezený a rozhoduje se hůře: Bulharsko, NDR,Rumunsko, Polsko, SSSR. Vítězí Bulharsko!
Bulharsko 1986 |
V oblacích kouře
Malou dcerku předáme babičkám a společně se známými vstupujeme na palubu bulharského letadla. V letadle je bujará nálada a myslím, že celý let nejsme zahaleni v mracích, jak by se patřilo, ale jsme zahaleni v alkoholových i kouřových oblacích zároveň. To je ještě doba, kdy se na palubě kouří a hojně popíjí.Přistáváme v Burgasu.
Místo lodí autobusem
Naše první kroky vedou na pláž, kde pokračujeme v načatém veselí. Zakupujeme lístky na rychlou loď, ale nějak se nám v tom veselí lístky zatoulaly. Nemůžeme je najít! Domáháme se vstupu na loď , ale zákrok přivolaného policajta nám zmrazí úsměvy na našich tvářích. Rozzlobeni a již smíření vstupujeme do nabitého linkového autobusu směrem do Nessebaru. Stojíme v uličce mezi upocenými vesničany, stále máme dobrou náladu. Vystupujeme.
Okradeni
Ondřej kontroluje svou koženou kabelu a zjišťuje, že je okraden!!! Průšvih, zmizel pas, tajně pašované dolary a všechny finance schované na měsíční putování po Bulharsku. Je jiná doba a žádné možnosti. Musí s Hankou odjet do hlavního města Sofie a zajistit si přechodné doklady a vrátit se domů.Jejich cesta končí i když ještě nezačala.
Se slzami v očích se s nimi loučíme rozdělíme se o finance a začíná naše osamocená cesta plná překvapení, dobrodružství a poznání.
Grilované rybičky
Zamáváme našim kamarádům a ploužíme se na břehu moře s papírovým kornoutem plným grilovaných rybiček. Opojeni ještě alkoholem a proti všem komunistickým pravidlům a zákazům uléháme u šumícího a vlnami zmítaného moře. Honza si spí svůj krásný sen, ale já celou noc strachy nezamhouřím oka. Svítá, nafouklé nedojené rybičky na mě z kornoutu výhružně zírají. Je to odporné a teprve nám dochází jaké máme štěstí, že nás zde Bulhaři nechytli a že jsme nedopadli jako naši kamarádi.
Směr Pirin
Seženeme ubytování v domku kousek od moře. Užíváme a po několika dnech odjíždíme směrem pohoří Pirin – pohoří s nejvyšší horou Vichrenem – 2914 m, které se nachází na jihozápadě Bulharska . Na seznam UNESCO byl zapsán v roce 1983. Myslím, že vlakem jsme dojeli až do stanice Baňa. Skromné vybavení na vysokohorskou turistiku, sušené švestky, vločky a pytlíkové polévky. Zásobování v té době téměř nulové. Vzpomínky na tuto cestu jsou i po tolika letech zelené a šťavnaté. Aspoň tak mi tenkrát Pirin připadal. Cestou přes horské svahy s nádhernou horskou flórou s unikátními endemity, kolem bystřin, horských jezer, téměř sami.
Vichren
Výstup na Vichren – sídlo pohanského boha Peruna, jsme absolvovali ze stanového tábora. Dole květena nahoře i sníh.
Pokračujeme potom dál směrem na jih k Melniku, po cestě byly asi dně ubytovny. I přes velký zákaz jsme vždy spali venku. Nebylo to však z mé velké lásky ke spaní pod širákem, ale bylo to přání Honzy. Mám pocit, že za celou cestu jsem vždy usnula na velmi krátkou dobu. V životě jsem se tak nebála, jako v těch horách. Cestou jsme zažili i několik hororových scén: osamoceni jdeme krajinou a ze tří stran nás obkličují velcí psi. Nemáme na vybranou a tak se snažíme sebrat kolem sebe, co nejvíce šutrů na případnou obranu, kruh se pomalu uzavírá a ve chvíli, kdy jsou psiska na pár metrů od nás vzduch roztrhne pískot – bača kdesi pod kopcem svolává své pomocníky a nám zachraňuje život. Díky Bačo!
Otrava hub i střelba
Jsme již několik dní na cestě a tak vezmeme za vděk asbíraným houbám, z kterých uděláme skvělou polévku. Honza po dobrém obědě vysloví „úžasnou“ větu: Jani, co když ty houby vypadají stejně jako u nás, ale jsou jedovaté? Neuběhne ani pět minut a já mám v hlavě těžkou otravu hub, je mi zle! Už se stmívá a vidina, že zemřeme v bulharských horách mi do obličeje vrývá bílou smrtelnou masku. Jsme kousek od turistické chaty, ubytování je drahé a tak znova uléháme mimo horizont do malého stanu. Já si užívám svou otravu hub, když venku uslyšíme hrozný rámus. Německá omladina, posilněná alkoholem láme kleče a rozdělává nedaleko nás oheň. Žár ohně je naším ochranným štítem. Po hodině jejich řádění přerušuje štěkot psů a rázné zakročení horské (možná policejní (služby). Odebírají jim pasy, odvádějí do turistické chaty. Nás zatím nespatřili, vyjmeme opatrně kolíky a suneme stan o velký kus dál, moc toho nevidíme. Když jsme z jejich dosahu, lezeme do stanu a snažíme se usnout. Už nemám otravu, teď mám strach, že nás odvedou. Zkazky, že v té době za prohřešky vás šoupnou do pracovního tábora mě děsí…Snad i usínám, když mě probudí obrovská rána, ječím na Honzu, že po nás asi někdo střílí! Ne, jsou to jenom světlice vystřelené někde v dáli. Je brzké ráno, vytřeštím oči a nemohu uvěřit, co vidím.Jsme na úplném srázu, 20 m pod námi je skála a pod ní hluboká propast. Naproti jsou další skaliska a na ní nádherní kamzíci. Nepokoušíme raději dál štěstí a vyrážíme na další cestu.
Z hor až do Melniku
Čím více k jihu se blížíme, tím nás Slunce více spaluje a cesta po těžkých horských výstupech začíná být mezi havětí zase jinak náročná.Denně ujdeme kolem 20-30 kilometrů. Mám chuť na náš český chlebíček, nenávidím vločky a mám hlad…přicházíme konečně do nějaké vesničky, sednu doprostřed a Honzovi říkám, jestli mi nesežene smažená vajíčka, tak se nehnu!! Babizna bulharská nechce pochopit, že slepice, které má na dvoře, snášejí vajíčka a já si je od ní chci koupit. Je to boj, ale stojí to zato, jsou to ty nejluxusnější vejce v mém životě!!
Další cesta je obohacena unikátními Melnickými pyramidami s Roženským monastýrem (založeným na přelomu XII a XIII století, podoba nynějšího monastiru pochází z XVI – XVII.století. Denní sluneční žár začíná být k nevydržení. Po dlouhé cestě (150 km) přicházíme do městečka Melnik., do nejmenšího bulharského městečka s osobitou vesnickou architekturou. Tady si dopřejeme zaslouženého luxusu. Ubytováváme se v hotelu, dopřáváme osvěžující koupel, výborné jídlo a úžasné melnické víno. Trochu jsme to přepískli a ráno máme pěkný bolehlav :-). Kdyby nebyl rok 1986, jak jednoduché by bylo odtud dál pokračovat do sousedního Řecka.
Dunajská Delta i Zlaté písky
Při naší cestě jsme ještě navštívili Sofii, ze Sofie jsme stopem Ladou s přidanými koňmi pod kapotou s bulharským šampionem v rallly /to bylo hodně rychlé, strašně rychlé/ navštívili Dunajskou deltu. Náklaďákem jsme z Dunajské delty pokračovali směrem na Zlaté písky. Navštívili jsme lom na těžbu mramoru,s mým napůl useknutým a zakrvaveným malíčkem (kdy mě Honza v náklaďáku přibouchl prst mezi dva plechy), k velké radosti pana řidiče, který neměl prsty dva. Z polikliniky, kde mě měli ošetřit, jsme rychle utekli!
Konec naší cesty jsme si užili u moře.. Domů jsme cestovali vlakem přes Rumunsko, Maďarsko..Cesta to byla nádherná a byla jednou z našich prvních…
Jana Schlitzová
Omikron s DOCTOREM
Pro upřesnění DOCTOR je náš pes a Omikron je nová varianta onemocnění COVID-19 , kterou jsme prodělaly v lednu 2022.
Jana Schlitzová
Petřín - Láska je láska
Pod korunami stromů, na louce sedí skupinky i zamilované dvojice. Povídají si nebo jen mlčí a kochají se tou krásou všude okolo. My máme to štěstí, že jsme zde při téměř zapadajícím slunci, vše je více nasvícené a romantické.
Jana Schlitzová
Ach, to jaro!
Když má být 28. února 20 stupňů, není na co čekat. Jedeme do přírody, tam, kde to máme tak rády! Vítej jaro!
Jana Schlitzová
Točník
Jsem pod hradem Točník. U jezírka mám divný pocit, že je tu někdo se mnou. A taky že ano, pod mostem, naštěstí za branou v zrekonstruovaném medvědíně, na mě mžourá asi právě probuzený medvěd a za ním ještě jeden ...
Jana Schlitzová
Niagáry
Přibližujeme se do modré, červené, fialové a zelené hřmící mlhy. Barvy se mění po několika minutách. Panorama této podívané dokreslují osvícené hotely, věž i domy. Na mapě jsme objevily místo nedaleko odsud, kde by se mělo nechat
Jana Schlitzová
Duha - Tetínské vyhlídky
Temné mraky mě provázejí až k torzu hradu a na vyhlídku. Fouká, hodně fouká a nebe hraje těmi nejkrásnějšími barvami. Objeví se duha, a já opuštěná jen nahlas říkám Bože to je krása, Bože to je krása
Jana Schlitzová
Jezero Lhota, Pražáci sem jezdí pořád
Na Lhotu jsme jezdili s rodinou v době, kdy bylo jezero krátce otevřeno a to někdy v polovině 80. let. V té době patřilo koupání tady k těm nej. Letos má jezero Lhota více negativní popularity než je zdrávo.
Jana Schlitzová
Nerozumím tomu
Holky i kluci, vymýšlíme darebačiny, hrajeme si s panenkami a snažíme se přes parapet střechy něco zachytit. Lidé vykupují potraviny. Pod námi na ulici i pod podloubím je dnes všechno jinak i my děti jsme jiné. Nerozumím tomu..
Jana Schlitzová
Zřícenina hradu Ralsko
Jsme nahoře, máme štěstí na počasí a tak výhledy jsou neskutečné. Ležíme na zádech pod námi celé území Ralska s pohledy na kopce i louky, nad námi nekonečné nebe a mraky. Jen tak nechat čas plynout a splynout.
Jana Schlitzová
Zahrady Trauttmansdorff - Jižní Tyrolsko
Rajská zahrada Trauttmansdorff se rozprostírá v překrásné jihotyrolské krajině mezi alpskými velikány, nedaleko lázeňského města Merana. Úžasné barevné květinové dekorace, vyhlídky s panoramatem hor, architektura. Krása.
Jana Schlitzová
Lanovky
Unikátní lanovky přepravují kusový vápenec z lomu Černý Důl do provozu Kunčice nad Labem. Brouzdáme se zelenou trávou posetou pampeliškami, Černá Hora a zapadající paprsky se opírají do ocelových lan nad námi.
Jana Schlitzová
Filharmonie Štětín
Cestou od polského Baltu jsme zastavili ve Štětíně. Chtěly jsme si prohlédnou město, památky i přístav. Zima, vlezlo a zataženo. Oceněnou stavbu filharmonie jsme si ale ujít nenechaly. A dobře jsme udělaly
Jana Schlitzová
Miedzyzdroje Polsko
Ještě není jaro, v Praze chumelí a my jedeme na polský Balt, cílem jsou Miedzyzdroje. Je už navečer, studený vítr a moře, které musíte mít rádi. Překvapuje nás, že přeci jenom pár turistů tady je.
Jana Schlitzová
Socha Evropy nad Alpskými velikány
14 metrů vysoká pozlacená socha se nachází v italských Alpách ve výšce 1720 m. n. m. . Je zde i památník věnovaný evropským vojákům, kteří padli během druhé světové války.
Jana Schlitzová
Vyznání mé dcery
Strašně mi chybíš a chybět budeš. Mrzí mě, že sem nemohla být v těch posledních chvílích s Tebou a držet Tě za ruku nebo Tě obejmout, taky abych Ti tohle všechno řekla, abys to slyšel! Ale já byla pryč... Je mi to hrozně líto.
Jana Schlitzová
Sněžka v zimě
Neskutečné scenérie, zima z Ladových obrázků, zamrzlé stromy, pohled na nejvyšší horu Sněžku a panoramatické výhledy do krajiny, úchvatné! Na celé Sněžce je nás dohromady 12 lidí, slovy dvanáct a to je taky super
Jana Schlitzová
Lotosy na Inle Lake
Jezero plovoucích zahrad a nádherných panoramat - Inle Lake v Barmě, jezero přeplněné turisty, jezero „falešných“ rybářů a také místo, kde vyrábí úžasné látky z lotosových vláken.
Jana Schlitzová
Lány
Zakaboněná obloha ukázala svou krásnou tvář, slunce prosvítilo listnatou alej i ozim zasetý na polích. Alejí jdu k zámku. „Miloš tady není“ ! hlaholí na mě cyklista, když procházím kolem brány zámku v Lánech.
Jana Schlitzová
Zřícenina Lopata
Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.
Jana Schlitzová
Vodní dílo Stráž pod Ralskem
Slunce prosvětlovalo žloutnoucí i krvavě červené podzimní olistění stromů. Vydaly jsme se k vodní nádrži. Slunce si s námi začalo hrát a tak temné mraky střídalo dvouvteřinové rozsvícení slunce a obrazy v krajině se rychle měnily.
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 80
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 729x
Další fb stránky: Ateliér Schlitz Návrhy a realizace zahrad Praha, fotogalerie zahrad.
práce v Atelier Schlitz - www.astonet.cz - do 2016